Rozloučení

Prázdninové dny končí a s nimi i pravidelná aktualizace tohoto webu.
Snad vám texty, modlitby a písně pomáhaly v době prázdnin.
Přeji požehnané následující dny.
P. Petr Hofírek

Modlitba

Bože, Tys nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech tvých přikázání; pomáhej nám, abychom jako svatý Josef a Nikodém prokázali svou víru skutky lásky, a tak patřili mezi ty, kdo vejdou do Tvého království.

Modlitba

Bože, opět mi dáváš nový den, dej, ať z něj udělám něco pořádného. Ukaž mi, kde mě bude třeba. Dej, ať kolem radostí tohoto dne nechodím jako v polospánku. Dej, ať pomáhám nést břímě tohoto světa. Pomoz mi, aby tento den byl hodný tebe.

Narození sv. Jana Křtitele – 29.8.2018

Byl synem Zachariáše a Alžběty a stal se „hlasem volajícím na poušti.“ Vyzýval k pokání a byl ohlašovatelem Mesiáše.
Jeho narození je každoročně oslavováno liturgickou slavností 24. 6. a narození pro nebe závaznou památkou v dnešní den. O jeho mučednické smrti píší tři evangelisté, Matouš, Marek a Lukáš i židovský dějepisec Josef Flávius. Herodes Antipas dal Jana uvěznit kvůli výtkám vůči Herodovu nemravnému životu a jeho cizoložná manželka Herodiada pak dosáhla toho, že ve vězení dal Janovi setnout hlavu.

Narození sv. Jana Křtitele – 29.8.2018

Bože, tys povolal svatého Jana Křtitele, aby se stal předchůdcem tvého Syna i svou mučednickou smrtí, a vydal tak svědectví spravedlnosti a pravdě; dávej i nám sílu, abychom statečně prosazovali plnění tvých přikázání.

Svatý Augustin – 28.8.2018

Pocházel z Afriky, kde se narodil sv. Monice. Prožil neklidné mládí s pochybnými názory i mravy a přesto dosáhl velké vzdělanosti. Ve 33 letech se za přispění modlitby matky stal v Miláně křesťanem. Vrátil se do africké vlasti, aby vedl život kajícníka. Byl zvolen biskupem v Hippo, 34 let spravoval svoji diecézi a zveleboval ji četnými kázáními a spisy, kterými současně bojoval proti soudobým bludům a objasňoval víru. Zemřel v 76 letech.

Svatý Augustin – 28.8.2018

Prosíme tě, Bože, posiluj ve své církvi ducha, kterým jsi naplnil svatého Augustina, a dej, ať i my stále toužíme po tobě a hledáme tebe, zdroj pravé moudrosti a původce lásky.

Svatá Monika – 27.8.2018

Narodila se r. 332 v Tagastě, v severoafrické Numídii do zámožné křesťanské rodiny. Byla vychovávána starší svědomitou služkou, která ji učila sebeovládání i pořádku. Monika, co se týče dodržování zásady, nebyla však výjimkou. Jako dívenka byla posílána pro čepované víno a po určitou dobu vždy něco upila. Před návykem neřesti pomohl spor s mladou služkou, která ji při něm nazvala ochlastkou. Jediná věděla o Moničině slabosti, ale dokud se nerozčílila, nedokázala nic říct. S tím se Monika později přiznala synovi Augustýnovi.
Rodiče ji z neznámých důvodů provdali velmi mladou za pohanského muže, Patricia. Nebyl prý zlý, ale značně prchlivý a občas nevěrný. Při jeho bouřlivé náladě mu nikdy neoponovala a s trpělivou láskou snášela i jeho avantýry. Monika modlitbou a láskyplným příkladem nakonec přivedla svého muže ke Kristu. V roce 370, rok před svou smrtí přijal křest.
Od 39 let byla Monika vdovou. Měla tři děti: Augustina, Navigia a Perpetuu. Nejstaršímu Augustýnovi bylo v té době 17 let a jeho výchova se jí již dříve jakoby vymkla z rukou. Ovlivněn dřívějším životem otce i kamarády žil značně nevázaně. Vše považoval za dovolené a matčina napomenutí se už delší dobu styděl poslechnout. Hned po otcově smrti odešel s družkou do Kartága, aby se tam znovu věnoval studiu. Monika zůstala s Navigiem a s Perpetuou. Všechny děti se sice snažila křesťansky vychovávat, ale protože se tehdy nepraktikoval křest v útlém věku a pak asi i s ohledem na manžela, zůstával první syn nepokřtěný. Kdy došlo ke křtu jeho sourozenců není známo. Jisté je to, že se matka Monika za všechny usilovně modlila a nejvíce za Augustina, který se nejvíce vzdálil. Když prosila o pomoc biskupa z Tagastu, který ji dobře znal, odpověděl slovy útěchy: „Není možné, aby zahynul syn, za kterého matka prolila tolik slz.“
Moniku posílil i prorocký sen, ve kterém byla ujištěna o synově obrácení. Musela však na ně ve vytrvalé modlitbě čekat až do jeho 33 let, kdy přijal sv. křest i se svým synem Adeodatem. Do té doby přinášela se slzami a krvácejícím srdcem za toto obrácení mnoho modliteb a obětí.
Augustinovo hledání pravdy je popsáno u jeho památky hned následující den. V posledních letech toužila Monika být svému synu na blízku. Podařilo se jí to až v Miláně. Tam také došly její vytrvalé modlitby vyslyšení a 24. 4. 387 se splnila její životní naděje, že její syn byl od biskupa Ambrože pokřtěn a rozhodl se pro službu Bohu. Po nějaké době pobytu s Augustinem v Cassiacu se Monika rozhodla vrátit do Afriky. Na začátku cesty ji však postihlo infekční onemocnění s horečkou a proto zůstali ubytováni v Ostii nad Tiberou. Ve vzpomínkách („Vyznání“) Augustin uvedl, že zde byly dny, kdy seděli u okna a rozmlouvali spolu o velké radosti, zapomínali na to, co bylo, co přijde, a společně hledali pravdu, představovanou v údělu života svatých. Pak se stav Moniky zhoršoval a chvílemi ztrácela vědomí. Ve světlé chvilce řekla: „Pochovejte toto tělo kdekoli, ať vás to netrápí. Jen o jedno vás prosím, kdekoliv budete, vzpomínejte na mne při oltáři Pána.“ Nemoc se dále stupňovala a desátého dne Monika zemřela ve věku 55 let. Dle jejího přání ji synové pohřbili v Ostii.

Svatá Monika – 27.8.2018

Bože, útěcho zarmoucených, tys vyslyšel svatou Moniku, když tě se slzami prosila za obrácení svého syna Augustina; vyslyš také naše prosby: dej nám ducha opravdové kajícnosti a ukaž i na nás bohatství své milosrdné lásky.

Modlitba

Bože, těším se na krásu této země, na jitro a slunce, na rozkvetlé květiny a na zpěv ptáků. Děkuji ti za dnešní den, za to, že jsi blízko a že jsi dobrý. Dej, ať paprsek tvého jasu pronikde i do mého života. Dej, ať se v tobě raduji. Děkuji ti za lidi a události, zvířata a rostliny, hory, údolí i města, za hudbu, radost a odpočinek a za to, že jsi stále s námi. Děkuji ti za tento den a za všechny dny. Amen

neděle 26.8.2018

MODLITBA

Bože, těším se na krásu této země, na jitro a slunce, na rozkvetlé květiny a na zpěv ptáků. Děkuji ti za dnešní den, za to, že jsi blízko a že jsi dobrý. Dej, ať paprsek tvého jasu pronikde i do mého života. Dej, ať se v tobě raduji. Děkuji ti za lidi a události, zvířata a rostliny, hory, údolí i města, za hudbu, radost a odpočinek a za to, že jsi stále s námi. Děkuji ti za tento den a za všechny dny. Amen

FOTOCITÁT

PÍSNIČKA

Vznešený – Richard Čanaky

Svatý Josef Kalasanský – 25.8.2018

Pocházel od aragonské Peralty de la Sal. Od 15 let studoval práva, filozofii a teologii. Po získání dvou doktorátů přijal r. 1583 kněžské svěcení. Po působení ve Španělsku jako generální vikář v Urgel, odešel do Říma. Tam se začal zabývat potřebami zanedbaných dětí a založil kongregaci Řeholních kleriků zbožné školy, tzv. piaristů. Zažil mnoho bolestí, včetně odnětí řádových výsad. Zemřel v 92 letech.

Svatý Josef Kalasanský – 25.8.2018

Bože, Tys naplnil svatého Josefa Kalasanského takovou láskou a trpělivostí, že celý svůj život zasvětil výchově a vzdělání mládeže; prosíme Tě, veď i nás, ať následujeme jeho příklad a pomáháme mladým lidem hledat pravdu

Svatý Bartoloměj, apoštol – 24.8.2018

Pocházel z Káně a byl druhem Filipa, který jej přivedl ke Kristu. Apoštol Jan ho uvádí jménem Natanael. Bar-Tolmai je jméno po otci, které je překládáno jako „syn Tolmajův“, zatímco Natanael znamená „Bůh dal“.
Bartoloměj s Filipem žili v očekávání Mesiášova příchodu, proto Filip po seznámení se s Ježíšem Bartoloměje vyhledal a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ Ježíš spatřil Natanaela jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Řekl mu Natanael:: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ (Jan 1,45-48)
Bartoloměj při těch slovech poznal v Ježíši Syna Božího a krále izraelského, což také hned vyznal. Ježíš mu onu víru potvrdil s příslibem větších důkazů než byl ten, že ho viděl pod fíkovníkem.
Z Bartoloměje se stal jeden z dvanácti apoštolů, svědek a následovník Kristův. Po seslání Ducha svatého hlásal evangelium na více místech. Historik Eusébius uvádí jeho působení v Indii. Odborníci dokládají, že se tím mohla rozumět Etiopie a Arábie, často zmiňovaná v souvislosti s jeho hlásáním evangelia. Indie byla totiž označovaná jako „Arábie Šťastná.“ Tam podle podání zanechal aramejský opis Matoušova evangelia.
Sv. Jan Zlatoústý dokládá, že ap. Bartoloměj na svých apoštolských cestách kázal o Kristu s velkým úspěchem a pohané se podivovali nad rychlou změnou v mravech těch, kdo uvěřili. Zdůrazňována je čistota, střídmost i další ctnosti.
Někde se uvádí, že Bartoloměj přešel z Arábie do Frygie, kde se setkal s ap. Filipem a dál navštívil Lykaonii. Nejstarší životopisy se shodují na místě jeho mučednické smrti, kterým se stala Arménie.
Legenda hovoří o zázraku uzdravení dcery arménského krále Polimea z posedlosti po Bartolomějově modlitbě. Krále, jeho dvůr i poddané pak Bartolomějova slova přesvědčila k přijetí křesťanství. Avšak zatvrzelý králův bratr Astyages dal tohoto apoštola uvěznit a mučit. Údajně v Derbentu, pozdějším Širvanu u břehu Kaspického moře.
Byla mu za živa stažena kůže z těla, proto je nůž jeho hlavním atributem. Někde se hovoří o sedření kůže a pak prý byl ukřižován. Někde bývá také uváděno jeho stětí, ale odseknutí hlavy ukřižovaným nebylo zvykem.

Svatá Růžena Limská – 23.8.2018

Narodila se 20. 4. 1586 v Limě v Peru. Rodiče Kašpar a Marie měli 11 dětí a stále více se přibližovali k chudině, ač pocházeli ze španělské šlechty. Isabela de Flores y del Oliva, tak byla dnešní světice zapsána při sv. křtu. Už v útlém dětství byla pro půvab přejmenována na Rosu ( Růženu) a tím jménem byla i v 11 letech biřmována.
Lima, hlavní město španělských kolonií, byla dobyvateli založena r. 1553, aby se stala sídlem španělského místokrále. Obyvatelé světadílu, objeveného Kryštofem Kolumbem, byli zraněni kořistnickým jednáním kolonizátorů, kteří tak ztížili přijetí křesťanství. Prvními hlasateli evangelia se tam stali benediktini a pak dominikáni.
Růst křesťanského života napojeného na Krista předpokládá i duchovní hloubku. Avšak odedávna obyvatelům tohoto území je vlastní vnější okázalost, zejména v náboženských projevech. Proto místní mystická světice, která vedla život velmi tvrdého skrytého pokání na smír za zločiny Španělů, má mimořádný význam.
Růžena prý toužila být vonnou růží pro Krista a proto se mu chtěla od dětství připodobnit přinášením utrpení obětovaného za hříšníky, zejména za své spoluobčany. Přijímala bolesti, které na ni dolehly a z lásky se odříkala některých věcí, postila se. Jak rostla v modlitbě, tak rostla i její touha po přinášení obětí a začala utrpení vyhledávat. Její asketické činy se nelíbily mamince ani zpovědníkovi. Pokud ten jí později zakázal bičování se řetízky, udělala si z nich kolem těla bolestivý opasek v láskyplné touze po sebeobětování a neustálém připomínání si Kristových bolestí. Lidem světa se sklonem k užívání si co možno nejlepšího, je chování asketických světců zcela nepochopitelné. Ale ti světci, „blázni pro Krista“, spolu s ním zachraňovali lidstvo pro věčnost.
Růženčin den obsahoval 10 hodin práce, ne méně hodin soustředěné modlitby a jen dvě hodiny spánku. Aby bylo na potřeby sourozenců, pěstovala v zahradě květiny, se kterými už jako malá chodila na trh. Později do noci pracovala i jako švadlena. Když se začal o její přízeň ucházet bohatý mladík, se kterým by ji matka ráda vídala, poškodila si tvář kůrou a pepřem.
Milovala samotu a proto si vyprosila na matce dovolení postavit si poustevnu v odlehlém koutě zahrady. S budováním z prken a zastřešením z platanových listů jí pomáhal bratr. Jejím asketickým lůžkem bylo sedm polen spojených řemeny, mezi které nasypala střepy s kamínky. Na těle také nosívala žíněnou halenu s ostny dovnitř a na hlavu si dávala trnitý věnec. Nejčastějším předmětem jejího rozjímání byl Kristův kříž, k němuž často směřoval její pohled.
Ve 20 letech se stala členkou třetího řádu sv. Dominika a usilovala o větší růst zbožnosti i lásky k bližním. Neustále si připomínala Boží tajemství. Chodila pečovat o nemocné, zubožené a odstrkované. Sama fyzicky zmučená prožila i velmi dlouhé období duševní vyprahlosti a sklíčenosti.
Z jejích modliteb je nejznámější vzdech: „Pane, rozmnož mé bolesti, ale zároveň i mou lásku!“ Za připomenutí stojí i slova z jejího dopisu, v němž píše, že „Pán a Spasitel s nesrovnatelnou vznešeností řekl: Ať všichni vědí, že po soužení následuje milost; ať poznají, že bez břemene utrpení nelze dojít vrcholu milosti.“ A pak dodává, že cítila sílu, pod jejímž vlivem chtěla volat na všechny lidi v ulici: „Slyšte lidé, slyšte národy! Z Kristova pověření a jeho slovy vám připomínám: Musíme hromadit námahy na námahy, máme-li dosáhnout důvěrné účasti na Božím životě, slávy Božích dětí a dokonalého štěstí duše.“
Jinde tato dobyvatelka Božích milostí volá: „Kéž by smrtelníci poznali, co znamená Boží milost, jak je krásná, vznešená a drahocenná, kolik v sobě ukrývá pokladů, radostí a slastí! – Místo štěstí ve světě, by všichni vyhledávali obtíže, nemoci a muka, aby dosáhli neocenitelného pokladu milosti. On je konečným ziskem a ovocem ochoty trpět. Nikdo by nenaříkal na kříž a námahy, které by naň dolehly, kdyby znal váhy, na kterých byly předem váženy.“
Poslední tři roky Růžena prožila u manželů Gundislaviových. Nemocná tuberkulózou zemřela v 31 letech. Snad celé město Lima se zúčastnilo jejího pohřbu, po němž byla uložena v kostele sv. Dominika do kaple sv. Kateřiny Sienské, v níž za života viděla svůj vzor. Blahořečena byla v r.1668 papežem Klementem IX. a svatořečena jeho nástupcem Klementem X. v roce 1672.

Svatá Růžena Limská – 23.8.2018

Bože, Tys k sobě volal svatou Růženu s takovou láskou, že se zřekla všeho, co by ji od Tebe mohlo vzdalovat, a rozhodla se žít v přísné kajícnosti; na její přímluvu ukazuj i nám cestu, která vede k Tobě, abychom došli k nevyčerpatelnému prameni radosti v nebi.

Panna Maria Královna – 22.8.2018

Panna Maria byla odedávna v lidové zbožnosti označována titulem Královny. Již z prvních staletí pochází ikony Krista Krále, po jehož boku je Matka Krále -Theotókos. Ze VII. století je dochovaná níže uvedená modlitba sv. Ildefonse. Středověk přispěl mnoha hymny, označující P. Marii za Královnu. Patří k nim Salve Regina (- Zdrávas, Královno 11. stol.), Regina Coeli (- Vesel se, nebes Královno, 12.-13. stol.), později pak i litanie s invokacemi oslovujícími Matku Boží titulem Královno. Papežové časem přidávali různé prosby. Invokace Královno Míru byla dodaná za první světové války. Je zde namístě i připomínka, že tímto titulem se r. 1981 představila P. Maria v Medžugorji. V roce 1933 byla v Port Said P. Marii, Královně světa, zasvěcená katedrála.
Zvláštní svátek Královny v první polovině XX. století požadovaly Mariánské kongresy. Z jejich podnětu, po vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí P.M., v r. 1954 papež Pius XII. na závěr Mariánského roku ustanovil liturgickou oslavu Panny Marie Královny, která se začala slavit od r.1955 v poslední květnový den. Při pokoncilní úpravě církevního kalendáře za papeže Pavla VI. došlo k přeložení oslavy na 22. srpen za účelem vyjádření návaznosti památky na slavnost Nanebevzetí P.M.

Svatý Pius X. – 21.8.2018

Pocházel z Riese v Itálii. Jeho jméno bylo Giuseppe Sarto. Jako kněz působil ve farnostech, v diecézní kurii i v semináři. Ve 49 letech se stal biskupem v Mantově a po 9 letech patriarchou Benátek. Jako jeden z kardinálů byl r. 1903 zvolen papežem. Na Petrově stolci zůstal věren svým zásadám včetně života v chudobě. S heslem „Všechno obnovit v Kristu,“ usiloval o reformy. Kléru zakázal nežádoucí angažování v politice a žádal po něm větší nasazení pro svěřené duše. Svůj život nakonec obětoval za milióny lidí umírajících v 1. světové válce.

Svatý Pius X. – 21.8.2018

Bože, tys naplnil svatého papeže Pia pastýřskou moudrostí a apoštolskou horlivostí, aby usiloval všechno obnovit v Kristu; prosíme tě: pomáhej nám, ať žijeme podle příkladu tohoto statečného obhájce katolické víry a dosáhneme věčné odměny.

Svatý Bernard z Clairvaux – 20.8.2018

Pocházel ze šlechtické rodiny ve Fontaines-lès-Dijon ve Francii. V roce 1111 vstoupil se čtyřmi bratry do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. Po čtyřech letech byl pověřen zbudováním kláštera v Clairvaux a stal se v něm opatem. Z nového kláštera šířil do Evropy cisterciáckou reformu. Hodně cestoval a založil přitom 160 dalších klášterů. Urovnával spory, bojoval proti herezi, zorganizoval dvě křižácké výpravy na osvobození Božího hrobu. Jeho život se vyznačoval mariánskou úctou, úsilím o pokoru a heroickou lásku. Zanechal mnoho spisů. Hned po jeho smrti bylo žádáno svatořečení.

Modlitba

Bože, Ty znáš slabost mé víry, mé pochybnosti a starosti. A přece mne miluješ takového, jakým jsem. Dej, ať se nezabývám jen sebou, ať myslím na lidi, kteří žijí ve strachu a hrůze, denně hladovějí, ani hodinu neprožijí bez bolesti, kteří se hroutí pod svým břemenem. Ty je znáš, miluješ je. Pomoz jim – a mně, ať nechodím kolem nich bez účasti. Amen

neděle 19.8.2018

MODLITBA

Bože, Ty znáš slabost mé víry, mé pochybnosti a starosti. A přece mne miluješ takového, jakým jsem. Dej, ať se nezabývám jen sebou, ať myslím na lidi, kteří žijí ve strachu a hrůze, denně hladovějí, ani hodinu neprožijí bez bolesti, kteří se hroutí pod svým břemenem. Ty je znáš, miluješ je. Pomoz jim – a mně, ať nechodím kolem nich bez účasti. Amen

FOTOCITÁT

PÍSNIČKA

Imanuel – ANMH

Svatá Helena – 18.8.2018

Narodila se asi kolem roku 255 v Drepanum (jejím synem bylo přejmenováno na Helenopolis) v maloasijské Bithýnii (v dnešním Turecku). Ač nevznešeného původu, stala se družkou vysokého římského důstojníka Konstancia Chlora, kterého upoutala svou krásou. Kolem roku 280 se jim v Naissus (Niš v Srbsku) narodil syn Konstantin, kterého s láskou dobře vychovávala. Kolem roku 293 její muž Konstancius dal přednost kariéře a vyměnil ji za Theodoru, dceru císaře Maximiana Herculea, se kterou se oženil.
Maximian Herculea, vládnoucí Západu z Milána, byl od r. 285 spolucísařem Diokleciána, který od předcházejícího roku panoval nad světovou říší Římskou sám a od r. 285 vládl z Nikomedie Východu. Vládnout, znamenalo též bránit se útokům vnějších nepřátel. Proto si každý v r. 292 vybral pomocníka jako pretoriánského prefekta s vojenskými schopnostmi. V roce 293 Dioclecián zavedl formu vlády, v níž předsedaly dvě dvojice panovníků, tzv. tetrarchii, a pomocníkům byla svěřena vláda jakoby nad čtvrtinou území s titulem „císař“ (byli označováni i jako spolucísaři). Novými spolucísaři se tak stali Konstancius Chlorus vybraný Maximianem s titulem „augustus“ a Galerius, partner augusta Diokleciána. Jedna dvojice vládla západní říši a druhá východní. Zatímco Galerius působil v panonském Sirmiu, Konstancius Chlorus sídlil v Trevíru a jeho území zahrnovalo Gallii a Británii (t.č. v rukou uzurpátora Carausia). Jeho augustus Maximian sídlil nejprve v Miláně a poté v Ravenně. Oba augustové skončili vládu r.305 a na jejich trůny dosedli císařové.
Konstancius Chlorus následující rok zemřel a vojsko prohlásilo jeho nástupcem syna Konstantina, kterého měl s Helenou. Ten po vyřízení záležitostí v Anglii přistál v Galii a r. 311 vytáhl na Řím. Tam se totiž usadil syn Maximiana Herculea Maxencius.
K Římu táhnul s pouhými 90.000 mužů pěchoty a 8.000 jezdci, zatím co jeho protivník měl pěchotu 170.000 bojovníků a 18.000 jezdců. V úzkosti prosil jediného pravého Boha o pomoc a pak spatřil na obloze světlý zářivý kříž a kolem něj nápis v řečtině „V tomto znamení zvítězíš.“ Ve snu pak byl prý Kristem vyzván, aby toho znamení užíval a s ním u Milnijského mostu zvítězil.
Helena se pravděpodobně od propuštění Konstanciem zdržovala v Trevíru. Její syn, který se po otcově smrti stal císařem a po vítězství nad Maxencianem (r. 312) i jediným vládcem západní říše, si zachoval lásku k matce a povolal ji na císařský dvůr jako císařovnu s titulem Augusta. Dovolil jí užívat pokladnice a nechal razit mince s jejím obrazem. Ze všech darů, které více jak 60letá Helena dostala, si nejvíce vážila víry a pozdní povolání se snažila dohnat horlivostí a štědrými skutky k povznesení Církve. V Římě se postarala o vystavění chrámu sv. Kříže a v Cařihradě zasvěceného apoštolům.
Kolem r. 325 vykonala významnou pouť do Svaté země, údajně na pokyn ve snu. Na Kalvárii se prý setkala s pohanstvím v podobě uctívání Venuše. Její modlu dala zničit a nechala očistit Golgotu od nánosu zeminy a smetí. Nalezla přitom, s přispěním Jeruzalémského biskupa Makaria, Kristův kříž, trojici hřebů i Spasitelův hrob. (Dle tradice k potvrzení pravosti Kristova kříže došlo dotekem mrtvého, který ožil.) O její zásluze na nalezení kříže mluví v témže století sv. Ambrož, který Helenu nazval „Velkou ženou svaté památky“. V Palestině, na hoře Olivetské, nechala postavit basiliku Nanebevstoupení a basiliku Narození v Betlémě. Velmi cítila s lidmi v nouzi, s trpícími a pomáhala jim. Mnozí byli od ní obslouženi u jejího stolu, jiní propuštěni z vězení nebo z nucených prací. Helena zemřela 18. 8. 330 v Nikomédii (dnešní Izmir) v Turecku.
Sv. Helena je pohřbena na Kapitolu v chrámu S. Maria in Aracoeli v Římě. K uznání její svatosti došlo aklamací lidu i schválením církevní autoritou.