Narodila se 16. 10. 1890 do velmi chudé rodiny v Corinaldo. Říkali jí Marieta i když křtěná byla Marie. Po čtyřech letech se všichni přestěhovali do Paliene, kde otec pronajal kousek půdy. Tam Marietě ke dvěma starším sourozencům přibyli dva další a rodiče se pak nechali zlákat nabídkou práce na odvodňování Pontinských močálů. Celková rozloha těchto močálů je 350 km2. Při vystěhování se do Ferriere, poblíž města Nettunu se k nim připojil rolník Serenelli se synem Alessandrem.
V 10 letech Marietě zemřel otec na malárii z močálů se zánětem mozkových blan a pro chudobu nemohly děti chodit do školy. Růženec se pro ně stal důležitou modlitbou a pomáhal jim snášet různé obtíže. Gorettiovy děti byly vychovávány zásadou: „Nejprve Bohu a potom to ostatní.“
Matka Anssuta Goreti vedle starosti o vlastní domácnost se na žádost hraběte Anttilia Mazzoleniho se starala i o oba Serenelliovy a ještě pokračovala v práci po otci. Domácí práce a vaření ležely proto z velké části na Marietě, která při nich pečovala i o sourozence a prala a zašívala i Serenelliovým. Kdykoliv šla na trh v Nettunu, zašla také do kostela k svatostánku, Pánu Ježíši otvírala své srdce a zároveň mu naslouchala. Panně Marii tam před jejím obrazem svěřovala všechny starosti své i maminčiny. Mluvila s ní i o tom, jak děti poslouchají nebo zlobí a o Alessandrovi a jeho surovosti. Svěřila jí také touhu jít k 1. sv. přijímání, ač nemá závoj, šaty ani botky.
Jejím třetím nejmilejším místem bylo Conche, protože tam byl hrob tatínka. Klekávala před zamčenými dvířky a posílala mu na hrob své pozdravy. Za tatínka obětovala drobné nepříjemnosti svého života, aby byl co nejdříve ve světle nebeského Otce. Částečně znala bolest touhy po Bohu, protože ji prožívala, toužíc po sv. přijímání.
Marieta vyrůstala ve společnosti Alessandra, kterému musela sloužit, aby její matka mohla dál chodit na pole. Alessandro ji stále více komandoval a poroučel jí jako své služce. S vášnivým zábleskem v očích jí nejednou řekl. „Líbíš se mi. Budu tvým milým!“
První svaté přijímání obětovala za tatínka a Ježíši slibovala: „Chci raději zemřít než hřešit.“
Jednou jí Alessandro poručil jít si k němu pro jeho prádlo. Od maminky věděla, že jí poroučet může. Ale když jí poručil, aby ho měla ráda, odpověděla mu: „Mít rád je něco docela jiného, co chceš ty je hřích! Neopovaž se mě dotknout!“ „Teď budeš moje!“ – zasyčel. „Nikdy, je to hřích, Pán Bůh to zakazuje.“ – s těmi slovy se jí ještě podařilo utéci. Za sebou slyšela hrozbu: „Povíš-li to mamince, zabiji tě!“ Marieta se otřásla při pomyšlení, že ji opravdu zabije, když mu nevyhoví. Večer se jeho otec bezdůvodně na její maminku hrubě osopil a vznikla hádka. Marieta nechtěla ničím mamince přidělat starost, také se styděla a nevěděla jak by jí to řekla.
Alessandro si druhého dne pořídil bodlo 23 cm dlouhé, které si přibrousil s rozhodnutím, že ho použije na Marietu. On i jeho otec byli stále více panovační a zlí. Marieta často plakala a sloužila se strachem a hrůzou. Maminka nevěděla proč má Marieta v očích strach, když má zůstat o samotě. Z poslušnosti šla další den do Alessandrova pokoje pro košili, kterou mu měla zašít a rychle s ní seběhla za malou Terezkou. Pak se vrátil Alessandro a když s ním nechtěla jít, odtrhl jí ruku od zábradlí a vlekl chodbou. Řval na ni: „Tak chceš nebo nechceš!“ „Je to hřích, Bůh to nechce. Přijdeš do pekla!“ odpověděla dívka a bránila se ze všech sil. Protože výhružky zabitím nepomohly, tak jí zacpal ústa a 14x do ní bodl. Osm bodných ran zasadil do podbřišku a šest do zad. Po 14 ranách myslel, že je už mrtvá.
Těžce zraněnou Marietu dali na nosítka a dopravili ji do nemocnice milosrdných bratří v Nettunu. Operována byla při vědomí, protože by její srdce narkózu nevydrželo. Mnoho vytrpěla již při cestě, pak při čištění a šití hlubokých ran. Dýkou byly zasaženy plíce, okolí srdce a pořezány vnitřnosti. V hrozných bolestech se modlila: „Všechno pro tebe Pane Ježíši“. Trpěla žízní a nesměla dostat napít.
Pan děkan ji vyzpovídal ještě před operací a ráno donesl svaté přijímání – druhé a zároveň poslední v životě. Na jeho dotaz ohledně vraha mu bez váhání odpověděla: „Ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím z celého srdce a v nebi ho chci mít u sebe.“ Po přijímání ještě vstoupila do mariánské družiny a zemřela o svátku Nejdražší Krve Páně. Bylo jí 11 let, 8 měsíců a 20 dní.

Za blahoslavenou byla prohlášena 27. 4. 1947 a kanonizována 25. 6. 1950, obě oslavy zažila ještě její matka Anssuta. Vrah Alexandr strávil ve vězení s nucenou prací 26 let. Za dobré chování byl propuštěn o 4 roky dříve než zněl původní rozsudek. Ještě ve vězení prý měl vidění Mariety v bílém šatě v zahradě plné bílých květin a lilií. Pobízela ho, aby je trhal. Květy se mu v náručí měnily v malé plamínky. Serenelli později řekl: „Chtěla mi říci, že žije.“ Úplně se změnil a litoval svého strašného činu. Po propuštění vstoupil jako laický bratr do kapucínského řádu.