Průběžný seznam podle datumu

Panna Maria Karmelská - 16.7.2018

Její jméno pochází z hory Karmel, jehož krása je v Písmu sv. oslavována několikrát. Na této hoře od nejstarších křesťanských dob vedli poustevníci kající život a uctívali Rodičku Boží. Na začátku 13. století tam založili řeholní řád. Podstatou Mariina titulu "P.M. Karmelská" bylo vyjádření dobrodiní, kterých se řádu dostalo od zvolené patronky. Památka dnešního svátku se začala slavit v karmelitánském řádu ve 14. století, ale až v roce 1587 bylo papežem Sixtem V. povoleno její slavení v řádu i bratrstvu jako výroční slavnost. Papež Pavel V. v roce 1613 uznal pro bratrstva svatého škapulíře její svátek za hlavní a roku 1726 papež Benedikt XIII. památku P. M.Karmelské rozšířil na celou církev. K názvu památky se váže i souvislost s Eliášem, s horou Karmel, s řádem, který na ní vznikl a s karmelitánským škapulířem.
 

Svatý Bonaventura - 15.7.2018

Žil ve 13. století. Původně se jmenoval Jan Fidanza a když byl jako dítě těžce nemocný, přinesla ho matka k sv.Františkovi z Assisi, aby mu požehnal. Později, když se uzdravil, přivedla svého syna znovu, aby poděkovala Františkovi za uzdravení. Ten prý zvolal nahlas : "Buona ventura"(jaká to šťastná událost) a od té doby se chlapci jinak neřeklo. Později studoval v Paříži a vstoupil do františkánského řádu. Dosáhl doktorátu teologie, stal se sedmým generálem františkánů, jichž bylo v té době asi 30 000, a kardinálem biskupem v Albanu a papež Řehoř X. ho pověřil přípravou a vedením Druhého lyonského koncilu, jehož závěru se však Bonaventura nedožil, zemřel několik dní před jeho koncem. Prý se přátelil se sv.Tomášem Akvinským, který zemřel jen o čtyři měsíce dříve. Sv.Bonaventura je nazýván i druhým zakladatelem františkánského řádu, protože naplnil řeholi novým duchem a organizoval řád nově a účinně. Byl také důležitým teologem,který vnesl do teologie jasnou systematiku, krátkou formu a lásku. Jeho díla vydají na devět velkých svazků, přestože měl málo času.
 

Blahoslavený Hroznata - 14.7.2018

Žil ve 12. století. Narodil se kolem roku 1160 a zdálo se, že je mrtvý. Jeho matka Dobroslava ho obětovala Ježíši Kristu a Panně Marii a hned po modlitbě dítě ožilo a zaplakalo. Když chlapec trochu povyrostl, vyjela si Dobroslava s ním a jeho sestrou Vojslavou do lesa. Vojslava při jízdě malého Hroznatu chovala a nechtíc ho upustila pod kola vozu a ta ho přejela. Matka se už lekla, že dítě utrpělo smrtelný úraz, ale naštěstí ho Panna Maria opět zachránila. Když Vojslava dospěla, provdali ji rodiče do Krakova. Hroznata ji doprovázel a byl zde připravován na životní dráhu dvořana-diplomata, vojáka a všestranného hospodáře. Jednou se svými přáteli trávil čas u řeky a neopatrností spadl ve tři hodiny odpoledne do vody. Vytáhl ho až k večeru zkušený plavec za vlasy a všichni si mysleli, že je mrtvý. K všeobecnému úžasu se však Hroznata probral a vypravoval, jak mu pod vodou připadalo, že mu nad hlavou drží ruce překrásná paní. Byl přesvědčen, že to byla Panna Maria a učinil slib, že pro ni vykoná zvláštní službu. Vědomí tohoto slibu provázelo Hroznatu celý život. Po ukončení studií zastával úřad u dvora, po otci Sezimovi měl velký majetek na Perucku a další na Plzeňsku, oženil se a měl syna. Nic mu nechybělo, ale jeho štěstí netrvalo dlouho. Manželka i syn mu zemřeli a Hroznata byl otřesen. Nyní, když ho už nic na světě nedrželo, chtěl sebe i svůj majetek použít k Boží službě. Původně měl v úmyslu zúčastnit se křižácké výpravy, ale různé okolnosti mu v tom zabránily a od papeže Celestina III. dostal svolení vybudovat místo toho klášter. Vybudoval ho nedaleko svého hradu v Teplé, vybavil ho pozemky a vším potřebným a věnoval premonstrátskému řádu. V roce 1197 se měla konat další křižácká výprava a Hroznata i se svou družinou se vydal do Itálie. K výpravě však nedošlo, protože zemřel její vůdce císař Jindřich ve věku teprve 32 let. Podle tehdejšího zvyku mohl nahradit účast na tažení do Svaté země opět založením kláštera a tentokrát nechal postavit ženský klášter v Chotěšově. Nakonec vstoupil do premonstrátského řádu jako prostý řeholník, aby sloužil tam, kde byl dříve pánem. Opat ho ustanovil proti jeho vůli správcem klášterního jmění. Později se stal Hroznata obětí opatových pomluv a musel na nějaký čas klášter opustit. Roku 1217 se vrátil. Bratři ho přivítali s jásotem, ale Hroznata onemocněl a měl vidění, že se jeho život již chýlí ke konci. V té době řeholníci považovali církevní majetek za vlastnictví Boží, které oni jen spravují a mají za něj odpovědnost. Hroznata proto jel zkontrolovat Hroznětín u západních hranic. Měl tam nepřátele, kterým vadilo, že stále úspěšně hájí majetky svých klášterů. Tito lupiči ho přepadli a uvěznili v Německu. Hroznatovu služebníkovi se podařilo uprchnout do tepelského kláštera, opat shromáždil výkupné a poslal ho výměnou za Hroznatu. Dostal však jen jeho mrtvé tělo, protože Hroznata mezitím zemřel hladem. Pohřbili ho v dřevěné a kamenné rakvi před hlavním oltářem tepelského kláštera. Nyní jsou jeho ostatky v děkanském kostele v Teplé. Hroznata byl hned po smrti uctíván jako mučedník a roku 1897 prohlášen za blahoslaveného.
 

Svatí manželé Martinovi - 12.7.2018

Manželé Ludvík i Zélie Martinovi pocházeli oba z důstojnických rodin ve Francii. Oba nejdříve toužili po řeholním životě a pak poznali, že si Bůh od nich přeje službu skrze manželský život. Měli 9 dětí, z nichž 4 brzy zemřely a 5 dcer se stalo řeholnicemi. Nejmladší dokonce církevní učitelkou (s pam. 1. 10.). Papež Pius X. tyto rodiče nazval "největšími mezi moderními světci." A kard. José Saraiva Martins při blahořečení o nich řekl: "Dovedli na základě evangelia své manželské povolání až k hrdinství. Neváhali být sami k sobě tvrdí, aby dosáhli nebeského království. A tím se stali světlem světu." Dále poukázal na tajemství úspěchu jejich křesťanského života, spočívajícího v úctě k Bohu a v plnění jeho vůle, o jejíž poznání upřímně prosili, hledali ji a bez zdráhání se jí podřizovali. Zélie zemřela 28. 8. 1877 na rakovinu a Ludvík 29. 7. 1894 pro pokročilou arteriosklerózu s progresivní paralýzou. (U data úmrtí je památka partnera). Martyrologium připomíná jejich památku jednotlivě v den úmrtí a společně bývá také uváděna 13. července, jenž byl jejich svatebním dnem. Dá se očekávat, že se tito manželé stanou patrony manželských párů a rodičů těch, kteří se ocitnou v blízkosti smrti i soukromých podnikatelů, zejména v oborech, kterými se blah. manželé zabývali.
 

Svatý Benedikt - 11.7.2018

Zakladatel řádu sv. Benedikt z italské Nursie (Benedictus Nursias) žil na přelomu 5. a 6. století. Založil klášter na Monte Cassinu a pro své mnichy sepsal Řeholi, sedmdesát tři kapitoly základních pravidel života v klášteře. Řehole Benediktova vhodně adaptovala starší monastickou tradici Východu i Západu, vynikala v neklidném 6. století (stěhování národů) svou umírněností, důrazem na zachovávání stálosti místa a vyváženou kombinací kontemplativního a aktivního života. Napsal ji pro svůj klášter na Monte Cassinu. Teprve později se rozšířila po Evropě. V 10. století se s prvními mniškami a mnichy dostala také do Čech a v 11. století na Moravu. Její text podstatně ovlivnil historii, kulturu a spiritualitu křesťanského Západu. Papež Řehoř Veliký dal podnět k jejímu rozšíření na britské ostrovy. Za císaře Karla Velikého byla přijata jako vzorová klášterní ústava v celé říši. Dnes žijí benediktini a benediktinky po celém světě.
 

Svatá Marie Goretti - 6.7.2018

Narodila se 16. 10. 1890 do velmi chudé rodiny v Corinaldo. Říkali jí Marieta i když křtěná byla Marie. Po čtyřech letech se všichni přestěhovali do Paliene, kde otec pronajal kousek půdy. Tam Marietě ke dvěma starším sourozencům přibyli dva další a rodiče se pak nechali zlákat nabídkou práce na odvodňování Pontinských močálů. Celková rozloha těchto močálů je 350 km2. Při vystěhování se do Ferriere, poblíž města Nettunu se k nim připojil rolník Serenelli se synem Alessandrem. V 10 letech Marietě zemřel otec na malárii z močálů se zánětem mozkových blan a pro chudobu nemohly děti chodit do školy. Růženec se pro ně stal důležitou modlitbou a pomáhal jim snášet různé obtíže. Gorettiovy děti byly vychovávány zásadou: "Nejprve Bohu a potom to ostatní." Matka Anssuta Goreti vedle starosti o vlastní domácnost se na žádost hraběte Anttilia Mazzoleniho se starala i o oba Serenelliovy a ještě pokračovala v práci po otci. Domácí práce a vaření ležely proto z velké části na Marietě, která při nich pečovala i o sourozence a prala a zašívala i Serenelliovým. Kdykoliv šla na trh v Nettunu, zašla také do kostela k svatostánku, Pánu Ježíši otvírala své srdce a zároveň mu naslouchala. Panně Marii tam před jejím obrazem svěřovala všechny starosti své i maminčiny. Mluvila s ní i o tom, jak děti poslouchají nebo zlobí a o Alessandrovi a jeho surovosti. Svěřila jí také touhu jít k 1. sv. přijímání, ač nemá závoj, šaty ani botky. Jejím třetím nejmilejším místem bylo Conche, protože tam byl hrob tatínka. Klekávala před zamčenými dvířky a posílala mu na hrob své pozdravy. Za tatínka obětovala drobné nepříjemnosti svého života, aby byl co nejdříve ve světle nebeského Otce. Částečně znala bolest touhy po Bohu, protože ji prožívala, toužíc po sv. přijímání. Marieta vyrůstala ve společnosti Alessandra, kterému musela sloužit, aby její matka mohla dál chodit na pole. Alessandro ji stále více komandoval a poroučel jí jako své služce. S vášnivým zábleskem v očích jí nejednou řekl. "Líbíš se mi. Budu tvým milým!" První svaté přijímání obětovala za tatínka a Ježíši slibovala: "Chci raději zemřít než hřešit." Jednou jí Alessandro poručil jít si k němu pro jeho prádlo. Od maminky věděla, že jí poroučet může. Ale když jí poručil, aby ho měla ráda, odpověděla mu: "Mít rád je něco docela jiného, co chceš ty je hřích! Neopovaž se mě dotknout!" "Teď budeš moje!" - zasyčel. "Nikdy, je to hřích, Pán Bůh to zakazuje." - s těmi slovy se jí ještě podařilo utéci. Za sebou slyšela hrozbu: "Povíš-li to mamince, zabiji tě!" Marieta se otřásla při pomyšlení, že ji opravdu zabije, když mu nevyhoví. Večer se jeho otec bezdůvodně na její maminku hrubě osopil a vznikla hádka. Marieta nechtěla ničím mamince přidělat starost, také se styděla a nevěděla jak by jí to řekla. Alessandro si druhého dne pořídil bodlo 23 cm dlouhé, které si přibrousil s rozhodnutím, že ho použije na Marietu. On i jeho otec byli stále více panovační a zlí. Marieta často plakala a sloužila se strachem a hrůzou. Maminka nevěděla proč má Marieta v očích strach, když má zůstat o samotě. Z poslušnosti šla další den do Alessandrova pokoje pro košili, kterou mu měla zašít a rychle s ní seběhla za malou Terezkou. Pak se vrátil Alessandro a když s ním nechtěla jít, odtrhl jí ruku od zábradlí a vlekl chodbou. Řval na ni: "Tak chceš nebo nechceš!" "Je to hřích, Bůh to nechce. Přijdeš do pekla!" odpověděla dívka a bránila se ze všech sil. Protože výhružky zabitím nepomohly, tak jí zacpal ústa a 14x do ní bodl. Osm bodných ran zasadil do podbřišku a šest do zad. Po 14 ranách myslel, že je už mrtvá. Těžce zraněnou Marietu dali na nosítka a dopravili ji do nemocnice milosrdných bratří v Nettunu. Operována byla při vědomí, protože by její srdce narkózu nevydrželo. Mnoho vytrpěla již při cestě, pak při čištění a šití hlubokých ran. Dýkou byly zasaženy plíce, okolí srdce a pořezány vnitřnosti. V hrozných bolestech se modlila: "Všechno pro tebe Pane Ježíši". Trpěla žízní a nesměla dostat napít. Pan děkan ji vyzpovídal ještě před operací a ráno donesl svaté přijímání - druhé a zároveň poslední v životě. Na jeho dotaz ohledně vraha mu bez váhání odpověděla: "Ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím z celého srdce a v nebi ho chci mít u sebe." Po přijímání ještě vstoupila do mariánské družiny a zemřela o svátku Nejdražší Krve Páně. Bylo jí 11 let, 8 měsíců a 20 dní. Za blahoslavenou byla prohlášena 27. 4. 1947 a kanonizována 25. 6. 1950, obě oslavy zažila ještě její matka Anssuta. Vrah Alexandr strávil ve vězení s nucenou prací 26 let. Za dobré chování byl propuštěn o 4 roky dříve než zněl původní rozsudek. Ještě ve vězení prý měl vidění Mariety v bílém šatě v zahradě plné bílých květin a lilií. Pobízela ho, aby je trhal. Květy se mu v náručí měnily v malé plamínky. Serenelli později řekl: "Chtěla mi říci, že žije." Úplně se změnil a litoval svého strašného činu. Po propuštění vstoupil jako laický bratr do kapucínského řádu.
 

Svatý Cyril a Metoděj - 5.7.2018

Žili v 9. století. Velkomoravský kníže Rastislav požádal byzantského císaře Michala III., aby mu poslal církevní učitele, kteří by ovládali slovanský jazyk. Michal vyslal misionáře Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Bratři pocházející ze Soluně ovládali jihoslovanský dialekt, jímž se v okolí Soluně mluvilo a jehož pomocí bylo možno se dorozumět v celé slovansky hovořící oblasti.Jednotlivé slovanské jazyky nebyly tehdy ještě výrazně rozlišeny. Obdobně jako Vulfila ( kolem r.350) pro gótštinu, tak i Konstantin a Metoděj vytvořili abecedu pro překlad bible do staroslověnštiny. takže se tento jazyk, kterým se dosud jen mluvilo, rázem octl mezi třemi jazyky, které byly považovány za posvátné (hebrejština, latina a řečtina). Po třech letech působení na Moravě se bratři vydali do Říma, kam přinesli ostatky Sv.Klementa a byli proto slavnostně přijati papežem Hadriánem II..Staroslověnská bohoslužba byla schválena,ale Cyril se zde roznemohl a ve věku 42 let zemřel. Germánští misionáři obvinili Metoděje z kacířství a byl 2 a půl roku vězněn. Na zásah papeže Jana VIII. byl propuštěn. Nástupce Rastislavův, kníže Svatopluk, Metoděje nepodporoval. Po Metodějově smrti byli jeho žáci(asi 200 jáhnů a podjáhnů) vyhnáni, uchýlili se do Bulharska, Chorvatska, Polska a Čech, a papež Štěpán VI. r.896 zakázal používat slovanský jazyk při bohoslužbě, což přetrvalo až do minulého století.